Běžec pohledem neběžce
Když se soused zblázní do endorfinů
Když se ráno v 5:30 probudíte zvukem, který připomíná vzdálené dupání stáda pakoňů, máte dvě možnosti. Buď je konec světa, nebo se váš soused rozhodl, že „dneska je ideální den na běžecký trénink“. Jako neběžec pozoruji tuhle komunitu s fascinací, která hraničí s obavami o jejich duševní zdraví. Pro nás, smrtelníky vyznávající kult pohodlné gaučové existence, je běhání spíše trestem za hříchy minulé než koníčkem. Ale pojďme si tu subkulturu rozebrat, pěkně z bezpečné vzdálenosti, s hrnkem kávy v ruce.
Běžecké uniformy
První věc, které si jako pozorovatel všimnete, je vizuální stránka věci. Běžec, to není jen člověk v teplákovce. Je to technologický zázrak na dvou nohách. Když vyjdete ven v šortkách a starém tričku s nápisem „Dovolená Chorvatsko 2012“, cítíte se jako člověk. Když vyjde ven běžec, vypadá to, jako by se chystal na výsadek na cizí planetu. Kompresní podkolenky, které vypadají jako z lékařské ordinace, hodinky s GPS, co by ovládly raketoplán, a speciální gely, které vypadají jako mazivo na řetězy, ale mají chutnat jako „lesní plody“.
Jako neběžec se ptám: K čemu ty hodinky proboha jsou? Běžec mi na to odpoví, že bez měření tepové frekvence v zóně 2 by to nebyl trénink, ale pouhá „procházka“. Zde narážíme na první zásadní rozdíl v našem vnímání světa. Zatímco já jsem šťastný, když dojdu bez úhony k lednici, běžec potřebuje ke štěstí graf z aplikace, který mu potvrdí, že jeho srdce tlouklo přesně tak, jak si naplánoval. Je to taková digitální droga, u které nikdo z nás „normálních“ nevidí ten slibovaný účinek.
Běžec jako vytrvalostní filozof s vizí
Všimli jste si někdy toho výrazu ve tváři běžce, který předbíhá ostatní? Je to směs utrpení, nadřazenosti a absolutní prázdnoty. Říkám tomu „pohled do prázdna“. Setkávám se s častým argumentem, že běhání je meditace. „Při běhu si vyčistím hlavu,“ říkají mi. Já si hlavu čistím tak, že koukám na dokumentární filmy o pečení chleba, ale to je jiná disciplína. Běžci tvrdí, že v určitém kilometru nastane tzv. „runner’s high“. Pro mě je to mýtická bytost, něco jako jednorožec. Slyšel jsem o tom, ale nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by po dvaceti kilometrech vypadal, že je „high“ z čehokoliv jiného než z kombinace vyčerpání a vítězné euforie, že už to má sakra za sebou.
Běžec je navíc vybaven neuvěřitelnou schopností ignorovat počasí. Zatímco my zbytek populace při prvních kapkách deště běžíme pod střechu, běžec vytáhne větrovku s membránou a s nadšením zakřičí: „Dneska je krásně, aspoň mě to ochladí!“ Je to vlastně takový masochista v neonových barvách. Déšť, sníh, krupobití – žádná z těchto věcí není pro běžce překážkou. Je to spíše výzva pro jeho odhodlání a další položku do jeho „tréninkového deníku“.
Když vám kamarád neustále nutí "pohodový výklus"
Nejvíce komickou částí života neběžce je interakce s přítelem běžcem. „Pojď se se mnou zítra jen tak lehce vyklusat, bude to pohoda,“ láká vás. Neuvěřte mu. „Lehký výklus“ v řeči běžce znamená, že vás donutí k tempu, při kterém přestanete dýchat někde u třetí lampy. Vy se snažíte lapit po dechu, plíce vás pálí jako po setkání s hořící gumou, zatímco on se vedle vás tváří, jako by si právě četl noviny a vedl hlubokou debatu o kvantové fyzice.
Metaforicky řečeno, běžec je jako motor, který nikdy nevypíná. My ostatní jsme spíše jako auto na parkovišti, které se snaží nastartovat až po třetím otočení klíčkem. Běžci nechápou, že pro nás je „pohyb“ vnímán jako něco, co musí mít cíl, jako nákup nebo cesta na zastávku autobusu. Běh pro běžce nemá cíl. Běží z bodu A do bodu A a je na to neuvěřitelně pyšný.
Proč to vlastně děláte?
Možná je to ta svoboda. Možná je to potřeba vidět svět jinak než z okna auta. I když se tomu směju, musím přiznat jedno: existuje určitý respekt, který k běžcům cítím. Možná je to ten obdiv k disciplíně, kterou já dokážu aplikovat maximálně při výběru filmu na Netflixu. Běžci jsou lidé, kteří si každý den znovu a znovu dokazují, že jejich tělo zvládne víc, než si myslí jejich hlava.
Takže příště, až uvidím souseda, jak kolem půl šesté ráno v dešti mizí v šeru s těmi svými drahými svítícími hodinkami, už se nebudu ptát „Proč?“. Prostě ho pozdravím, přikryju se víc dekou a budu vděčný, že moje jediná maratonská trať je dnes cesta z postele směrem ke kávovaru. A to, přátelé, je sportovní výkon, který je ve světě neběžců naprosto nedoceněn!