Běžci se zdraví, mění tím běh na týmový sport

Každý běžecký začátečník se při výběhu poprvé setká s tím, že jej protisměrný běžec pozdraví a mnoho zelenáčů to uvede do rozpaků. Proč mě zdraví? Copak mě zná? Mám pozdravit taky, není to drzost? Nebude lepší mlčet? Raději budu dělat, že ho nevidím.

Zdravit nebo ne?

Nikdo už asi nezjistí, kdy a odkud se mezi běžci zdravení rozšířilo, ale když už vzniklo, podělme se jeho prostřednictvím s jinými běžci o svou radost z běhu. Běžecký pozdrav nemá žádná závazná pravidla, ani žádnou předepsanou formu. Běžecký pozdrav je prostým připomenutím, že i ryzí individualisté, jakými běžci v naprosté většině jsou, cítí potřebu někam patřit. Do jednoho velkého běžeckého společenství.

Při běžeckém pozdravu vůbec nezáleží na tom, jestli první pozdraví starší nebo mladší, muž nebo žena, rychlejší nebo pomalejší. Stačí krátký oční kontakt, pokynutí ruky a obvykle se i u toho nejzadýchanějšího běžce najde dost vzduchu, aby ze sebe vyrazil alespoň to kratičké „ahoj“.

Neberme však běžecký pozdrav jako povinnost. Považujme ho spíše za privilegium. Bez ohledu na vlastní výkonnost, věk a společenské postavení si u nás můžeme tykat s kterýmkoli běžcem, i kdyby to byl třeba mistr světa (i na takové můžeme při svých bězích po českých a moravských stezkách narazit).

aktualni

Existují místa, kde je zdravení naprosto běžné, ale jinde na zdravícího běžce nenarazíme. To ale přece neznamená, že se přizpůsobíme. Naopak, zkusme zdravení rozšířit i tam, kde se doposud neujalo. Sem tam můžeme potkat i běžce, kterým zdravení a tykání vadí, ale je jich možná méně, než těch zmíněných mistrů světa.

Proto, i když jsme možná naprostí začátečníci, nebojme se a běžecké zdravení vyzkoušejme. Ve většině případů se setkáme s odpovědí, občas dokonce i s úsměvem jako s prémií. Možná právě v tu chvíli si člověk uvědomí: „Funguje to, už jsem běžec!“ Vážně nesejde na tom, jestli v kuse zvládneme maximálně tři sta metrů nebo stovku kilometrů. Stojí to za ten pocit.

A nenechme se odradit, jestli nám někdo na pozdrav neodpoví. Možná se jen zamyslel. A nebo hudba v jeho sluchátkách hrála tak nahlas, že vás přeslechl. A třeba si jen sám netroufl, ale příště už nalezne odvahu a pozdraví jako první. A když ne? Napotřetí už určitě pozdraví.